Zavirované rozhovory - ThDr. Josef Vysloužil (farář římskokatolické farnosti ve Velké nad Veličkou)

Od pondělí 16.3.2020 není možné na základě instrukce arcibiskupství konat veřejné bohoslužby a to ani při omezeném počtu věřících. Mše svaté je možné sloužit pouze soukromě na faře, bez účasti lidu. Věřící tato skutečnost zasáhla o to víc, že se blíží Velikonoce, největší svátek křesťanů. Jak stávající situaci vnímá skutečně věřící člověk jsem se zeptal ThDr. Josefa Vysloužila, faráře římskokatolické farnosti ve Velké nad Veličkou.

Co pro Vás, jako věřícího člověka, současná situace znamená? Jak ji vnímáte?

Musím se přiznat, že mě současná situace nijak zvlášť z míry nevyvedla. Je to možná díky poněkud tvrdé zkušenosti, kterou jsem zažil v roce 2007. Tehdy jsem při svém kněžském působení ve třech farnostech na Kroměřížsku dostal ze studených kostelů těžké astma a skončil jsem v půlroční pracovní neschopence sám na faře. Zdravotní problémy jsem měl tak velké, že jsem byl schopný sloužit s obtížemi pouze soukromě nedělní mši svatou u sebe v obýváku. Těžce jsem nesl nejen své zdravotní omezení, ale hlavně to, že do farnosti museli dojíždět alespoň v neděli a na pohřby kněží z jiných farností. Farnost musela nouzově fungovat dál, zatímco já jsem nebyl schopen lidem sloužit.

Domnívám se, že i současná situace nás má vést především k hluboké pokoře, že stačí v našem lidském životě málo, a naše plány se rozplynou. Také by nás současná situace měla vést k větší skromnosti.

Možná jsme si během minulých desetiletí příliš zvykly nejen na materiální přepych, ale i na určitý komfort a přepych v duchovním životě. V současném stavu nemůžeme slavit společně bohoslužby v kostele, ale je otázka, jak se podobně časem zeštíhlí i ta běžná nabídka bohoslužeb v našich farnostech z důvodu nedostatku nových kněží. Dnešní "moderní" člověk, je často zahlcen nejen pozemským bohatstvím, ale především sám sebou a svým "já". Často si vystačí nejen bez Boha a bohoslužeb, ale také se nenechá Bohem oslovit ke změně života a není schopný ani přijmout dar Božího povolání ke kněžství nebo duchovnímu povolání.

Kdo z mladých lidí si dnes klade otázku, jestli za několik let bude v našich farnostech vůbec kněz, a jestli je samotné Pán Bůh nevolá ke službě? Je to možná podobně jako v rodině, kde jsou děti zvyklé na to, že mají vše k životu nachystané a zařízené od rodičů a berou to jako samozřejmou věc. Jednou možná přijdou ke stolu a zjistí, že je prázdný. Že také díky své zaslepenosti nezpozorovaly, že jejich rodiče zestárly a nemohou se už o ně starat. I v dnešní době je pro mnoho věřících lidí církev a farnost určitým "mama-hotelem", která "má sloužit a je povinna zařídit". Málo kdo ale přemýšlí nad tím, jak má sám v církvi pomáhat a sloužit druhým. Je to asi podobně jako v dnešní běžné společnosti. Každý ví dobře, na co "má nárok", ale sloužit druhým se příliš nenosí.

Mně osobně napadla poprvé v životě myšlenka na kněžství někdy v první třídě ZŠ, kdy jsem klečel při mši svaté u oltáře a ministroval jsem našemu starému panu faráři. Pan farář už byl hodně starý, klepali se mu ruce, špatně chodil, prosvítala mu pleš... Také nám někdy v kázání říkal, že po něm už asi do vesnice žádného kněze nepošlou. Pamatuji si dodnes, jak jsem se na něj díval, a říkal jsem si, že už nám asi dlouho nevydrží. Jen tak mimochodem jsem si řekl : "Pane Ježíši, pokud umře a nebude nikdo jiný, tak bych to za něj vzal. Ministrovat už umím, tak bych snad zvládl i ten zbytek..." Byla to možná jen naivní modlitba sedmiletého ministranta, ale Bůh mě vzal za slovo a za 20 let jsem sloužil první mši svatou.

Ale chápeme v dnešní době skutečně, jakým darem je kněžství a svátosti, a že se skrze ně skutečně setkáváme s živým Kristem? Nebo se pro nás mše svatá stala pouze zvykem, náboženskou povinností, kterou jdeme splnit?

Jak vypadá nyní Váš den? Je hodně odlišný oproti běžnému stavu?

Můj současný pracovní den vypadá téměř stejně, jako obvykle. Nejenom v kněžském semináři při přípravě na kněžství, ale v běžném kněžském životě jsem se držel vždy určitého pevného denního režimu a řádu. Je mě sympatické heslo svatého Benedikta "Zachovávej řád, a řád zachová tebe", se kterým zakládal kláštery. Další důležité heslo sv. Benedikta bylo :"Modli se a pracuj." Po dvaceti letech kněžství mám už určitý nastavený denní řád, kde se snažím žít podle těchto dvou pravidel. Modlitba, práce, mše svatá, ale i odpočinek se během dne střídají a prolínají v určitém pevném každodenním řádu a rytmu.

Je pravdou, že v tomto "koronavirovém režimu" nemohu příliš sloužil mezi lidmi a vyučovat děti náboženství ve škole, ale začali jsme s poslední fází oprav v kostele ve Velké nad Veličkou a ty nám zaberou asi 5 týdnů. Také musím dohánět některé věci, na které jsem v běžném pastoračním zatížení neměl čas (dodělat některé administrativní věci, dopsat farní kroniku a pod.).

V současné době můžete vykonávat individuální duchovní službu. Využívají věřící tuto možnost a v čem nejčastěji spočívá?

Je možné, aby duchovní navštívil věřící v jejich domově a udělil například svátost pomazání nemocných nebo viatikum umírajícímu člověku. V případě udílení svátostí umírajícím jsem dostupný vždy na telefonu. Po telefonické domluvě nemocné v ohrožení života navštívím (ostatní nemocné až pominou daná opatření).

Jinak jsem omezil společnou duchovní službu opravdu na minimum. Nebojím se toho, že bych se sám nakazil koronavirem, ale máme ve farnosti přes 30 starých lidí, vesměs už na lůžku a nemohoucích, ke kterým docházím. Bojím se, abych je třeba já svou neopatrností nenakazil.

Bohoslužby v kostele jsem omezil pouze na pohřby. V případě církevního pohřbu je možný pohřeb v kostele jen v úzkém rodinném kruhu, bez účasti ostatních věřících. Také je sice dobré nosit roušky i v kostele, ale přiznám se, že pokud mám pohřeb, tak při mši svaté roušku nemám, protože přes ni tak dlouho nejsem schopný dýchat a dusí mě. Příkaz nosit roušku skutečně příliš nemyslí na astmatiky a na lidi s potížemi při dýchání.

O nedělích i ve všední dny sloužím mši svatou jako obvykle (i s úmysly, které jsou v ohláškách na internetu), ale pouze soukromě na faře, bez účasti lidu. Každou neděli je mše svatá sloužena vždy za všechny farníky. Věřící mohou sledovat mši svatou v televizi Noe a Lux, nebo v rádiu a můžeme být spojeni alespoň duchovně jak s Kristem, tak i společně mezi sebou jako farní rodina.

Mohou nám všem být současná omezení v něčem prospěšná?

Vždy záleží na tom, jak se na dané věci budeme dívat.

Někdo může omezení chápat pouze jako omezení svých práv, svobod, svého pohodlného a komfortního způsobu života. To vidíme na těch, kteří spoustu těchto nařízení nedodržují, nebo na těch, kteří svojí lehkovážností nakazili druhé lidi, i když třeba věděli, že mají být v karanténě. Někdo je možná nešťastný ze snížení platu nebo propuštění z práce a výpadku podnikání. Někdo další už může mít doma "ponorkovou nemoc" ze svých blízkých, kteří mu už lezou na nervy. Nejvážněji asi ponesou tuto dobu lidé, kteří v souvislosti s koronavirovou nákazou ztratili někoho blízkého, nebo jsou ve zdravotnických zařízení a domovech důchodců v první linii a zažívají velký stres a úzkost.

Každopádně nás současná situace má vést k hlubšímu zamyšlení: Na čem stojí náš život? Peníze, pohodlí, úspěch, konzum.... Nejsou to základy na "písku"?

Současná omezení nemáme brát jako výzvu k nečinnosti a nudě, ale k tomu, abychom daný čas v našich rodinách a domovech využili k tomu, co jsme třeba dlouhou dobu zanedbávali.

Kolik je rodin, kde si na sebe rodiče a děti nejsou schopni udělat čas? I v rodinách je třeba mít čas k osobnímu popovídání, k tomu, abychom se povzbuzovali a zajímali vzájemně o své radosti a starosti, abychom byly spolu. Podobně je to i ve vztahu v manželství. Žijeme v době, kdy možná ve stresu a spěchu zabezpečit hmotně sebe i druhé, nemáme už ani čas říci druhému člověku vedle sebe, že ho máme rádi. Proto je tato doba, kdy rodiny tráví více času společně v domácnosti, příležitostí to napravit.

Podobně je to i v duchovním životě s Bohem. Vztah k Bohu nestojí pouze na bohoslužbách a udílení svátostí v kostele, ale na každodenním vztahu k Bohu, na osobní modlitbě, na tom, že se denně mám snažit žít tak, aby se mnou Pán Bůh mohl být alespoň trochu spokojen, a abych se snažil každý den alespoň nějakou drobností udělat radost druhým. V současné situaci se můžeme v rodinách snažit nejen o to, abychom prožili společnou nedělní mši u televizního přenosu, ale aby se rodiče více modlili se svými dětmi alespoň ráno a večer, a svým osobním příkladem jim více předávali víru.

Cítíte mezi lidmi obavy nebo i strach z možné nákazy? Věřící jsou velmi často starší lidé, tedy ta nejohroženější skupina. Jak se současnou situací vypořádávají, a to i z pohledu narušení jejich obvyklých stereotypů souvisejících s vírou?

Domnívám se, že mít z něčeho strach je vždycky špatně. I z koronavirové nákazy můžeme mít určitý respekt, a danou situaci nesmíme podceňovat, ale strach rozhodně ne. Jinak bychom asi brzo umřeli ze strachu na infarkt, než na koronavirus. Jinak si myslím, že starší lidé v našich farnostech to snáší celkem dobře, jsme asi také oblastí, která není až tak silně ohrožena. Horší to mají lidé z těch vesnic, které jsou v celkové karanténě a kde člověk neví, jestli se nemůže třeba nakazit od souseda nebo od vlastního příbuzného.

Brzy nás čekají Velikonoce, nejvýznamnější křesťanské svátky. Pokud se současná situace nezmění, věřící nebudou moci ani na tyto svátky zamířit do kostela. Co mají v takovém případě dělat?

Zde bych citoval část rozhodnutí olomouckého arcibiskupa ze dne 31.3.2020: "Od začátku zákazu veřejných bohoslužeb je v platnosti dispens od účasti na nedělní mši svaté platný až do odvolání. Velmi vás povzbuzuji k tomu, abyste se účastnili mše svaté, pobožností a duchovních programů skrze televizní, rádiové a internetové přenosy. S ohledem na aktuální nařízení Ministerstva zdravotnictví, veden pastýřskou péčí o zdraví věřících a kněží, nařizuji až do odvolání sloužení všech mší svatých a velikonočního Tridua bez účasti věřících, pouze s nutnou asistencí...Zvu všechny - duchovní i laiky - k vytrvalé modlitbě v domácích komunitách podle učení Ježíše Krista: "Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,19-20) Zvláště zvu ke společné modlitbě každý večer ve 20 hodin, vyhlášené už dříve. Kéž se rodiny v této mimořádné situaci stávají stále více domácími církvemi, aby tak vytvářely rodinu církve v naší arcidiecézi.

Svátost pokání a smíření: Kodex kanonického práva (kán. 960-961) umožňuje v případě fyzické nemožnosti dosáhnout smíření jiným způsobem, než je zpověď. Pokaždé, když je vážný důvod a není příležitost ke zpovědi, je k přijetí Boží milosti zapotřebí, aby si věřící "zároveň předsevzal, že jednotlivě vyzná v přikázané době těžké hříchy, které nyní takto nemůže vyznat". Katechismus katolické církve v čl. 1452 vysvětluje, že "lítost, která vyvěrá z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se dokonalá lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné". Po ukončení mimořádných opatření bude třeba dát příležitost ke svátosti smíření všem a pozvat je k svatému přijímání v rámci poděkování za překonání nemoci (přesunutá velikonoční zpověď).

Máte jako farář možnost poskytnout individuální duchovní službu také lidem, kteří by byli nakaženi koronavirem COVID-19, případně by byli umístěni v karanténě?

Zatím se přiznám, že nevím o nikom nakaženém v našem okolí, ani v karanténě. V případě nutnosti bych samozřejmě poskytl duchovní službu takovému nemocnému, i když jediné ochranné pomůcky které mám, je také jen rouška. Tak je otázka, jestli bych potom nemusel být v karanténě i já. Tím by vyvstal problém, jak to dělat s pohřby a kde zajistit jiného kněze.

Co byste popřál lidem v této nelehké době?

Přál bych lidem, aby nepropadali nějakému strachu a úzkosti, ale aby využili danou situaci ke svému prospěchu. Někdy dostaneme určitou "stopku" možná proto, abychom se více zamýšleli nad tím, jestli neutíkáme v životě sice ze všech sil, ale úplně špatným směrem. Tato doba je pro nás určitým darem a časem k tomu, abychom obnovili své vztahy v rodinách, manželstvích i ve vztahu k Bohu. Také nám Bůh možná dává k zamyšlení, jestli nebudeme více šťastnější ve skromnějších hmotných podmínkách, ale uprostřed svých milujících blízkých, než zahlceni přepychem, ale uvnitř osamoceni.

S přáním Božího pokoje a ochrany od všech nemocí duše i těla ze srdce žehná P. Josef.